Přímo na TET ten den dopoledne ještě relativně normálně fungující běžný Vietnam hemžící se motorkami, otevřené krámky, Vietnamci kouří v kavárnách a hrají karty. Odpoledne už se zavíralo a zavládl pomalu klid, nicméně po 22 h večer všichni kde se vzali - vylezli a během hodiny a totálně zaplnili hlavní plac u moře (něco jako místní centrum). O půlnoci byl pak velkolepý ohňostroj (teda viděli jsme ho jen na videu, protože jsme museli domů kvůli dětem, které se už po desáté večer začaly motat a usínat za chůze :) ). Aleš půlnoc čínského nového roku prospal a bylo to 1:1, protože já jsem zase zaspala "náš Silvestr", 31.12. Na zápaďáckého Silvestra ale zase, jako vždycky, tady nebylo nic, ani jediná petardička :), což na TET to práskalo týden dopředu i poté všude.
Den po ohňostroji byl takový klid a ticho, jaký jsem tady ještě nezažila, něco asi jako náš Boží hod... Všichni doma, návštěvy..atd, ale venku nikdo a pak se to rozjelo další dny - přesně jako u nás když už je po všech hodech a jede se na hory :D .. Takže tady se nejelo na hory lyžovat, ale turisté najeli k nám do Nha Trangu a jiných letovisek k moři:). Večer se nedalo jet do centra, kolik tam bylo motorek. Naštěstí asi za 5 dní byl konec a vrátilo se to do normálu....
No a přijeli Kubíkovi a začalo nám velké tóčo:) Z poklidného života mezi mořem a bazénem jsme každý den vyráželi na výlety na pagody, vodopády, ostrovy, na potápění, surfování a ke konci jsme pak přejeli na hory do Dalatu, kde jsme ochutnali cibetkovou kávu, zastavili se u Mariana (Slováka, co se tam oženil a pěstuje tam kafe ve velkém), pak jsme na Kamilovo přání vyrazili za vínem do vinařství Ladora.
 |
Nejdřív to vypadalo jako lehce nezáživný večerní výlet na protější ostrov, nakonec opět setkání s místňáky byl nejlepší zážitek.
|
 |
| Moje první mořské potápění |
 |
| Ostatní se chystají na šnorchling |
 |
| Velké a malé opičky na opičím ostrově |
 |
| Pagody a výlety na ně.. to by nebyla jinak pořádná dovolená ve Vietnamu |
 |
| A stejně tak i vietnamská motojízda |
 |
| Na motorce děti každou chvíli usnou, místní na ně vozí na řidítkách speciální polštářek. Karinka to zvládla takhle :) |
U Ladory bych se asi zastavila... Moravský sklípek jsme nečekali a ani vinaře s koštýřem... Připravili jsme se podle recenzí na "otřesný zážitek" a velmi nedobré víno :) ...ale překvapivě to předčilo naše očekávání. Sklípek byl sice nově postavený, takže žádná historie, ale pěknej, víno dobré /koupili jsme několik lahví a ještě večer jednu otevřeli a Kamil byl spokojenej.(A ta flaška byla potřeba, protože nás večer čekalo jedno z mnoha překvapení při vietnamském cestování)
Pak jsme se ještě šli najíst do pravé vietnamské restauračky na malé židle na rýži a nudle a jak jsme si stále dělali srandu, kdy pod klukama nějaká židle praskne, tak došlo na Aleše. Rozsednutá židle pobavila celou restauraci (no moc lidí tam nebylo) a my se smíchy váleli skoro po zemi...Už nám to odpustil :D. Od té doby už zase všechny (i malé plastové) židličky drží. Na cibetkové kávě na cibetkovém statku to nebylo nic moc... Kafe sice speciálně připraveno v nějaké laboratorní záhřevné lahvi, tak jak to má být, proces pěkný, ale kafe nás nikoho extra nenadchlo. Za 3 malé šálky jsme dali 200 Kč a za 100g kafe chtěli 2 tisíce, tak jsme velký kšeft neudělali.
 |
| Cibetkové kávové bobky... údajná delikatesa všech delikates |
 |
| Zatím nejhezčí svatá socha, nádherně smaragdová, takový svatý vodník |
Mnohem lepší kafčo měl Slovák Marián na své plantáži v Dalatu. Několikátý rok pěstuje kávu i s manželkou a dalšími 3 generacemi (bydlí na jednom místě pohromadě, jak je to tady ve Vietnamu zvykem). Ochutnali jsme i čaj z kávových třešní, likér (chutnal jako griotka, mnňam) a různé druhy káv - i nepraženou. Zajímavé, autentické a moc příjemné místo v Dalatu! Jo a přijímá brigádníky na sezónu na sběr - kdo by měl zájem, nicméně je to dost otročina, co říkal (hodně často prší a pracuje se celý den, prsty bolí...).
 |
| Návštěva u Slováka Mariana u plantáže v Dalatu. |
Největší zážitek z Dalatu ale byl poslední den, kdy jsme si zaplatili ještě jeden společný pokoj až do večera, a že tam počkáme večer do odjezdu našeho naplánovaného nočního autobusu směr Saigon. S Klárou jsme vyplnili v místní cestovní aplikaci, že chceme pick-up službu, takže vyzvednout před odjezdem přímo v místě hotelu (už jsme to takhle udělali než jsme do Dalatu jeli a přijeli pro nás domů bez problémů, sice jsem z toho měla trochu obavu,ale když Klára minule byla ve Vietnamu, tak jim to tu pry fungovalo výborně a nebyl žádný problém). No cestovatelské štěstí netrvalo věčně 😁.... Nikdo pro nás ve smluvený čas, ve 22h nepřijel ....
Aleš byl v klidu a říkal že na místní poměry to je normální, že ještě hodinku počkáme a pak možná někdo dorazí... Jenomže nedorazil a mně už začínala být venku docela zima, jak jsme čekali před hotelem, protože jak je to v horách tak tam večer bylo asi 15 stupňů, což byl dost rozdíl oproti našemu tropickému Nha Trangu. Karinka a Barča s Anetkou naštěstí chrupaly už v pokoji a my se rozhodli jsme že vyšleme Aleše na autobusové nádraží, odkud ten spací autobus měl v 11 večer vyrážet, aby zjistil co a jak...
 |
... Čekáme na noční autobus...Ano toto bylo na lahev z Ladory :) ... Klára otevírá
|
Pak nastalo nekonečné dohadování Aleše u přepážky kde pobíhalo několik zmatených zaměstnanců, kteří ještě zmateněji možná řešili nebo neřešili naši situaci ... Nakonec jsme od Aleše dostali pokyn že se máme během pěti minut okamžitě sbalit a přijet na nádraží že pro nás teda mají nějaká místa v nějakém autobuse ale že to do 10 minut odjíždí.
Nějakým zázrakem se nám podařilo rychle splašit taxíka. Pána za volantem jsme v autě chudáka popoháněli se spícíma dětma na klíně, vypadal že se toho nebojí a se skřípáním brzd jsme přirazili k autobusáku. Během další minuty už jsme byli i s dětmi nasáčkovaní na pidi lehátkách ve spacím autobuse směr Saigon.
Kamila uložili někam dozadu a celou dobu jsme o něm nevěděli. My jako zbytek jsme byli vepředu nad sebou. Já s Anetkou dole. Netušila jsem že se dá spát i s dítětem ve tvaru paragrafu několik hodin na lehátku, které má na délku metr a půl a na šířku asi 40 cm.
 |
| Než nás (Kláru) napadlo šoupnout je k sobě, bylo skoro ráno, ale i tak dobrá moje chvilička spánku na 40 cm sama pro sebe :) |
Anetka ale chrupala spokojeně. Ráno jsme se svítáním dorazili do Saigonu, ještě ani nevylezlo sluníčko a už bylo určitě aspoň 30 stupňů ve stínu.
Dali jsme rovnou na autobusáku kafe, kokos a někteří i bagetku a frčeli jsme na poslední štaci do hotelu kousek od letiště, kde jsme si nechali bágly a měli jsme naplánovaný výlet do tunelů Cu chi.
Jak už jsme tady zvyklí na teplo tak mě nějaké cestování v horku už nepřijde náročný, ale tentokrát ta cesta hodinu a půl na motorce do tunelů byla i na mě dost peklo a byla jsem šťastná za přestávku v restauraci kde jsme si dali ledové džusy a foukal na mě celou dobu větrák. Tunely jsme si užili a řádně jsme je prolezli, což s našimi nadstandardními evropskými proporcemi bylo dost srandovní. Člověk by neřekl že se do tak malého vchodu ve tvaru pidi kanálu opravdu vejde nejen Vietnamec ale i Kamil s Alešem! Horký výlet jsme zakončili v místním bazénu, odkud Kubíkovi nejspíš chytli trochu vyrážku, ale každopádně byl vítaným osvěžením v těch tropech.
Cesta zpátky se západem slunce už byla docela na pohodu a příjemná. Dali jsme si poslední večeři v pouličním stánku pak ještě poseděli chvíli na hotelové recepci s posledním rozlučkovým pivkem a svalili se na pár hodin do postelí, protože už o půl šesté ráno jsme všichni vyráželi na letiště. Kubíkovi už směr zpátky domů a nám jenom o hodinu později letělo letadlo do Malajsie na Visa run, kde nás čekal týden skoro na rovníku.
 |
| Chystáme se domů a do Malajsie, Aleš už cvaká víza |
O Visa runech a slavných místních příbězích s vízy, které stále přibývají, ale i o Malajsii až zase příště... Už takhle je to dlouhé psaní tak pokud jste dočetli až sem tak díky za výdrž, ale Malajsie snad už brzo také nebo na blogu nebude nic a za chvíli už jedeme domů.
Komentáře
Okomentovat