Jak jsem se seznámila s buddhistickými mnichy

Slíbila jsem si že dokonce našeho pobytu ještě určitě musím napsat aspoň jeden příspěvek, aby to tak nějak vycházelo alespoň na jedno psaní za měsíc. Takže klasika... Poslední tři příspěvky se datují ani ne měsíc zpátky. Ale statistika splněna. Když ono je toho tolik, o čem by se dalo psát, jenom si na to najít ten čas v kontrastu s tím, že člověk chce taky něco dělat s dětmi, chodit ven, koupat se, slunit se, sportovat, nakupovat, učit angličtinu, vařit, zajít si na kafe...atd atd atd ...

Takže dneska, v předposlední večer, a opět horký večer (ale krásně tady pofukuje na terase), už jsem zapíchla balení našich nekonečných zavazadel a přestávám myslet na to, že zítra mně čeká celý den  rovnání našeho živobytí do kufrů, a chtěla bych napsat pár řádků o tom jak jsem se tady letos potkala a seznámila s opravdovými buddhistickými mnichy. A jak překvapivý život (alespoň pro mě) můžou někteří vést. Jelikož je to trochu delší povídání a nějak se mi to rozrostlo, dopisuju už z tepla naší kolečkové židle v hradeckém bytě.  O cestě a posledních dnech v Nha Trangu snad ještě někdy příště :)

Ten jeden, ač jsem o něm vůbec nejdřív netušila že je bývalý mnich, bydlí vedle nás. Jmenuje se Ruslan a je z Ruska.  A ten druhý, ten je stále v aktivní mnišské službě, a u sebe v chajdě u jedné pagody tady na severu pořádá několikrát týdně veřejné meditace a rozpravy o životě. Tak jenom velmi krátce o tom z té pagody na úvod, protože o Ruslanovi to bude dlouhé...:) Takže člověk tam přijde, dostane čaj a většinou se sejde dalších asi tak 10 lidí kteří se můžou ptát na nějaké otázky, a mnich, jmenuje se Mac,  odpovídá. Pak si u něho na terase v krásné dřevěné chatičce s neskutečně nádherným výhledem lidi sednou dokolečka a 33 minut se medituje. 

Mně se na tom nejvíc líbila ta atmosféra, ta vůně vonných tyčinek a ten výhled. K mnichovi jsem vzala i holky, co přijely za náma na návštěvu, Báru a její ségru Péťu. Chtela jsem tam zajet i s Gábi, ale to na ní  prej moc není (jinak Vy, holky moje, návštěvnice, také o vás chci napsat, jak jste tu byly,  snad to ještě zvládnu)... 

Jediné co nám na návštěvě u mnicha chybělo, byl mnich samotný...  Občas prostě není doma, ale setkání se koná, a celé to proběhlo vlastně podobně, i čaj i vůně, jenom si to návštěvníci všechno udělají sami. 

Z tohoto místa (tedy ještě když tam mnich byl) si odnáším určitě krásnou vzpomínku i zážitek (přeci jenom u mnicha v chajdě člověk není každý den) a také dárek, malý náramek z provázku co si prý údajně přivezl od Dalajlámy... I kdyby to nebylo od něho, tak ho určitě pečlivě doma uložím na památku. 

 

No a abych se dostala k mému sousedovi Ruslanovi. Strašně milý kluk, určitě o nějaký ten pátek mladší než jsme my, co bydlí se svojí přítelkyní vedle nás ve druhém střešním bytečku. Je velmi umělecky založený a dělá lidem pěkná tetování, jak jsem občas mohla vidět :).  Jednou se úplně náhodou zmínil, že žil jako buddhistický mnich delší dobu v klášteře v Thajsku. To mě zaujalo a tak níže dávám takový volný zápis našeho večerně - nočního rozhovoru na terase, který se opravdu protáhl až dlouho do noci a ani jsme si nestačili říct úplně všechno.

Ruslane, jak tě to napadlo prosím tě stát se mnichem?

No to už se datuje hodně dávno ...Vždycky mně zajímaly východní náboženství a doslechl jsem se že jen nějaký buddhistický klášter v Petrohradě, vyrazil jsem tam, ale vypadalo to divně, stará zvláštní nevlídná budova... Takže jsem se vrátil zpátky do Moskvy, jenže já jsem to tam nemel nikdy moc rád, vůbec celkově Rusko já nemám rád.

Je to tvůj domov. Proč?

Protože za mě, Rusko je strašně šedivý, ráno se podíváš z okna, tmavě šedá tma, dopoledne jdeš ven je víc světla ale pořád šedivo, odpoledne to samé a večer zase tma. Takhle od podzimu do jara. Do toho skoro všichni nosí černou barvu, neusmívají se na sebe, mají kamenné tváře. Prostě taková jedná velká deprese. Nemám to tam rád. To je můj pohled na Rusko. 

Aha. Tak snad aspoň léto je tam veselé 😊. No a jak to bylo dál?

Začal jsem chodit s jednou holkou a rozhodli jsme se že se přestěhujeme do Thajska. Neměli jsme to teda bůhvíjak vymyšlené, ale prostě jsme za každou cenu chtěli z Ruska. A tak začal můj thajský život na několik let. Realita ale i přesto všechno jak tam bylo krásně, slunce, příroda, tak byla i trochu drsná, protože jsme neměli peníze. Pokoušeli jsme se tam najít práci ale bylo to těžké. Nakonec jsem vydělával tím, že jsem si stoupl před večerku Seven eleven a hrál jsem na ukulele. Časem to ale stejně začalo být neúnosné, chyběli nam peníze na nájem a tak... Takže co dál ... Jak to tak bývá najednou mi zkřížila cestu možnost jít do budhistickeho kláštera. Náhodou jsem potkal paní z Ruska, která měla dalšího ruského znamého žijícího jako buddhistického mnicha daleko na serveru Thajska. Slovo dalo slovo a za pár dní už jsem cestoval do severních hor.

Sám?

Ano sám, Katja už dříve viděla jedinou možnost v návratu do Ruska, ale to pro me byla nepříjemná představa. Domluvili jsme se, že to takhle zkusíme, ale nerozešli jsme se ... Ani jeden z nás nevěděl, co bude dál...

Takže už se dostáváme k Tvé mnišské éře. To vůbec jde jen tak se stát mnichem? Žádné předpoklady? Něco jako zkoušky? Školy?

Ne. Nic nepotřebuješ. Stačí chtít, požádat o to, a dodržovat základní pravidla mnišského života, což je zejména žádný alkohol, drogy, sex a maso... Po několika měsících jsem ale zjistil, že ani tohle není zřejmě úplné tabu, přestože porušení bylo za postihy. 

Máš téměř úplně oholené vlasy i obočí. Nejdřív jsi mnich takový jako "ministrant", učeň. A pak v mém případě asi za 3 měsíce jsem prošel zkouškou, složitějším procesem, a byl ze mne opravdový mnich. V chrámu mi zařídili všechno - i studijní víza, stále jsem byl veden jako student buddhismu.

Wow, a jaké to tam bylo?

No bylo to určitě zajímavé a asi určitě o dost jiné než jsem si představoval... Když jsem popové přišel, už o mě věděli, ten ruský "kolega" jim o mně řekl. Byl to obrovský komplex okolo chrámu, spíše taková komunita, kde žilo kolem několika stovek mnichů, učňů a jeptišek, ale i dalších neduchovních dohromady. 

Dohromady fakt?

Jasně bydlelo se zvlášť, ale jinak to bylo pro ženy i muže. Běžně se potkávali, jedli, mluvili, měli aktivity společně...

Hned po příchodu mi ukázali, kde budu bydlet, což bylo asi kilometr od hlavní budovy. V ní jsme měli jídlo a motlitebny a bydlel tu náš "Master". Bydlel jsem ve svém pokoji, měli jsme společnou kuchyň, bylo to docela hezké místo v lese.

Jak vypadal tvůj běžný den?

Ráno jsem vstával kolem 5 hodiny. Pak jsem si vzal svou mísu a šel pěšky do hlavní budovy. Po cestě mi lidé dávali do mísy jídlo, protože jako duchovní jsi hrozně vážená osoba a buddhisté , což je v Thajsku většina, tak považuji za povinnost i čest dávat jídlo, dary i finance duchovenstvu. Takže jsem si nasbíral jídlo na celý den.

Pak měl náš Master řeč, proběhly nějaké motlitby a pak kolem 7 hodiny ráno jsme měli snídani.... Vařili nám "obyčejní lidé" nikoli z duchovenstva. Nejdřív jedli nejvyšší duchovní, pak nižší, pak ženy jeptišky a nakonec obyčejní lidé. No a pak už to bylo na nás, co budeme dělat během dne. Kdo chtěl, mohl pomáhat na zahradě, pomáhat umývat podlahu, pomáhat v kuchyni. Ale nemusel. Nikdo to vlastně nekontroloval... Někdo se na celý den zavřel na pokoji, spal, meditoval, díval se na filmy, hrál hry....

Já jsem nejdřív pomáhal, meditoval, učil se z knih o buddhismu( byly i v ruštině), mluvil s ostatními, dozvídal se různé příběhy z kláštera, a jenom to by bylo na samostatnou knihu... :) Ale nakonec jsem většinu času trávil u sebe doma, všude okolo byl les, ticho. Hrál jsem si na kytaru, kreslil, zkoušel meditovat (časem mně to ale také už trochu nudilo), pak mi jedna jeptiška věnovala notebook, takže jsem  měl pohodu. Mohl být na internetu, pustit si filmy.... Nikdo po mně vlastně nic nechtěl.

Aha. A to nejsou žádné pravidelné záležitosti pro mnichy?

No vlastně ani ne. Vše je velmi dobrovolné, máš velký prostor na to věnovat se sám sobě. Nikdo nic nekontroluje.

Jací byli kolegové mnichové?

Hele upřímně? Mně to někdy připadalo jako nějaká mentální nápravna 😊 Tak samozřejmě ne všichni, ale hodně z nich mělo svou specifickou minulost, svůj příběh... Často lidé utíkali ze svého života na místo, kde mají jídlo, postel, a doslova svatý klid...Byly tam příběhy zlomených srdcí, finančního bankrotu, syndromu vyhoření, pocitu méněcennosti, úniku ze světa stresu…

Když jsi mnich tak najednou vlastně jsi někdo! Alespoň v očích věřících jsi polobůh... A spousta mých "kolegů" chtělo být „někdo“.

Tak třeba z těch příběhů …

Pamatuju si, že jsme jednou jeli doprovodit nějakou rodinu, byli to známí od dalšího mnicha, itala Giuseppeho, se kterým jsem si v klášteře hodně povídal, jeli jsme až do Bangkoku, kráčeli jsme vedle těch lidí a připadal jsem si jako nějaký drahý pes, kterého každý obdivuje a rodina si s ním vyšla na procházku. Všude jsme se fotili, lidi si na nás sahali, chtěli požehnání… Byli jsme velmi exotičtí, jako neasijští mniši. Za tu cestu jsem si vydělal hodně peněz jak nám po cestě lidé dávali dary.

No další příběh byl Dmitrij.  Toho jsem tu zatím nezmínil. Byl to další ruský kolega, který si nakládal a volným časem opravdu po svém. Časem se dostal do fáze, že hodně sledoval seriály a propadl jedné knize a seriálu, kde bylo fakt hodně násilí až z toho „zblbnul“ a při jedné cestě do jiného kláštera vytáhl na někoho nůž, což mělo za důsledek to, že skončil v thajském vězení.

Mnich ve vězení za kudlu? To je teda něco!

Jo, a určitě takových případů bude víc, vůbec bych se nedivil.

Další zajímavá věc byly ony zákazy… jak už jsem Ti říkal, jako mnich nesmíš pít alkohol, brát drogy, musíš žít v celibátu, jinak jsou postihy. 

Tak k tomu alkoholu… občas jsem ho cítil… ptal jsem se mnichů, co to tam mají v těch lahvičkách, a oni, že „medicínu“. No mohla být že, proč ne...

Také jsem slyšel, že nějaký mnich pěstoval okolo domu marihuanu, časem se na to přišlo a muselo se to prosekat. Také to ale mohlo být pro lékařské účely, to je jasné 🙂

Dalo by se toho vyprávět spousty, co jsem vyslyšel za příběhy a legendy 🙂

Teda Ruslane čekala jsem všelicos, ale zrovna kudly, marihuanu a takový leháro pobyt bych si teda nepředstavovala :D

Ale jo, byli tam určitě mnichové, kteří žili velmi duchovně, meditovali, rozjímali s lidmi o životě… Ale bylo nás tam v tom komplexu tolik... i s jeptiškami třeba okolo 800 lidí (nejen duchovních, ale všech). Pokud vyloženě někdo neupozornil na špatné chování, neprobíhala žádná kontrola. Byla to velká směsice lidí a povah.

Když už jsi tam byl nějakou dobu, byl jsi spokojený? Líbilo se ti tam?

Jako ono to nebylo špatné, ale jak jsem říkal, byla to taková psychologická léčba… po čase jsem se začal nudit. Nikoho nezajímalo, co dělám, že se něco učím, že něco umím....každému jsem byl úplně volný. Občas jsme popovídali s ostatními, to ano, i legrace občas byla, ale jinak se tam nikdo moc o nikoho nestaral. Začal jsem si připadat osamělý a po pár měsících, kdy má člověk opravdu hodně času na přemýšlení, jsem dospěl k názoru, že tohle nebude život pro mě. Jednou jsem si povídal s velmi puritánsky založenou jeptiškou a říkala mi, že už tu nechce být, že se tu vůbec nedodržují ty zásady, že se kouří a pije a bůhvíco ještě, a že to tu balí a jde chvíli bydlet domů, a jestli chci, ať jdu s ní. Ani jsem moc neváhal... Můj důvod nebyl stejný jako ten její, já už jsem čekal na příležitost. 

Přidal jsem se a za pár dní už jsem bydlel u jedné thajské rodiny v Bangkoku, kterou mi ona domluvila. Pár měsíců jsem tam ještě zůstal na studijní víza, i jsem chvíli pro rodinu pracoval, nakonec jsem se ale přece jen vrátil do Moskvy.

Jak to dopadlo s přítelkyní?
Odloučení samozřejmě udělalo svoje a s Katjou byl konec. Ale v Rusku jsem nějakou dobu zůstal. Nějak jsem se tam protloukl, naučil se nové věci. Pak mě to ale stejně táhlo zase to těchto exotických končin, ale už ne do kláštera, proboha, to fakt ne. Stačilo. Nicméně, byla to dobrá zkušenost, určitě jsem za to rád a bude co vyprávět vnoučatům :). No a jak vidíš, v Rusku nejsem, sedíme spolu na terase a koukáme na tohle nádherný vietnamský moře :). Začal jsem se pak hodně živit uměleckou činností, potkal novou přítelkyni, Aňu, naučil jsem se tetovat a a jsme tady.

No ... dlouho jsme ještě povídali, a ještě mi toho Ruslan říkal určitě o hodně víc, ale už bylo k půlnoci a všude se už spalo. Stále jsme ale v kontaktu. Pokud jste tento docela dlouhý náš sedánek a rozhovor dočetli až sem a chtěli se ho třeba i na něco zeptat, nebo na něco jsem zapomněla...tak mi napiště a já se zaptám :)