Deníček z velkého Vietnamského čundru - DRUHÝ TÝDEN
Den 9
Sobota, 13. 6. 2002
Cesta z jihu na sever, jak nám zase stávkovala "Betsy" a dětská diskotéka v autobuse na sever
Den 10 až 13
Neděle 14. 6. až Středa 17. 6. 2020
Obrovské krápníkové jeskyně, jak jsme potkali rodinku na kolech směřujících napříč kontinentem
Den 14 až 17
Čtvrtek 18. 6. až Sobota 20. 6. 2020
Hostina na zemi na rohoži, čaj zvaný nespavec, vydřiduch z bambusového bungalovu a jak jsme dostali měsíční miminko na hlídání, abychom se mohli najíst
Den 9
Sobota, 13. 6. 2002
Cesta z jihu na sever, jak nám zase stávkovala "Betsy" a dětská diskotéka v autobuse na sever
Když jsem byla za mamkou v Kanadě, tak jsme tam jezdili po výletech v jedné dodávce, které se říkalo Betsy. Byla hodně stará, pořád se rozbíjela, ale vždycky se do ní nějak bouchlo kladivem a zase jela. Tak jsem stejně pojmenovala i naši motorku. Ráno po cestě na autobusové nádraží nám chvíli po startu na poli chcípla a zase jsme ji nemohli nastartovat... 15 minut ve výhni a trochu strach, že nestihneme autobus do Dong Hoi, ktery bude první naší štaci v původně severním Vietnamu. Naštěstí jsme ji zase ukecali a za půl hoďky už nám nakládali Betsy zase do autobusu směr sever. Sedíme (ležíme) vzadu na pětce s další rodinkou s dítětem a vietnamsky tatínek po cestě pouští písničky a děti trsají:). Cesta rychle uběhne, Barca po náročné taneční kreaci usnula a vzbudila se až v cíli.
Den 10 až 13
Neděle 14. 6. až Středa 17. 6. 2020
Obrovské krápníkové jeskyně, jak jsme potkali rodinku na kolech směřujících napříč kontinentem
Do Hanoje nám zbývá 500 km. A v Dong Hoi jsme zahájili (ač jsme to ani zatím netušili) přesun už pouze a jen na motorce (tedy na skútru a už žádný autobus) :). Začala tady cesta pravým venkovským Vietnamem a za poznáním místních lidí. Od neděle do středy jsme strávili v Národním parku Phong Nha v Homestay u pana "Huga" v s krásným bazénem, takže Barča byla ve svém živlu. Navíc měl i pejska a slepičky, tak tu byla úplně v sedmém nebi.
My jsme zase byli u vytržení z obrovských krasových jeskyní. Tahle oblast je přitom známá jen chvíli. Většina jeskyní byla objevena nebo zpřístupněna asi před 10 lety, ale i přesto se to hned rozkřiklo, a když zrovna není doba post - coronavirová, tak se to tu hemží turisty, i když ne tolik, jako v letoviscích na pobřeží. Jako první jsme vyrazili do Paradise Cave, která se nám líbíla nejvíc. V celé své délce měří 36 km, my byli na zpřístupněném prvním kilometru a zase úplně v celém to obřím kolosu sami. Tak ohromné krápníky a tolik najednou jsme ještě ani jeden neviděli. Barču teda spíš zajímaly dřevěné chodníčky, po kterých se dalo běhat a klouzat...:). Místy to bylo až strašidelné a připomínalo nám to peklo z pohádky S čerty nejsou žerty. Než jsme ji prolezli, trvalo to přes hodinu.
Abych nezapomněla ... koho jsme tady potkali! Zrovna jsme jeli někam na večeři do městečka, když na nás z místního stánku začal někdo pokřikovat a mávat. O několik metrů jsme se potom teda vrátili a seděla tam mladá rodinka (tak v našem věku) s malým tříletým hošíčkem - ten zrovna spal v cyklovozíku, který měli za kolama. Mířili z Hanoje do Saigonu (asi 1700 km)...ale kdyby jen to... pak měli v úmyslu pokračovat dál na západ, přes Kambodžu, Barmu, Thajsko, Indii, Pakistán...až do Německa. Konkrétně do Hannoveru. Když jsme se ptali, proč zrovna tam, tak že prý chtěli nějaký cíl v Evropě a líbil se jim start : Hanoj, konec Hann (over) :D! Prý, že počítají tak asi dva roky, že pojedou. Vstávají vždycky brzy ráno v 5 a jedou do 10 h dopoledne, potom relaxují, učí online (oba učitelé), výletují ...atd.
 |
| Zuzana a Travis s malým hošíčkem. Polsko - americká učitelská rodinka na cestě napříč kontinenty na kolech. |
U Huga jsme se taky potkali s belgickým párem a druhý den jsme s nimi vyrazili do další jeskyně : Phong Nha Cave, do které se muselo na lodičce. V průvodci psali, že se to tu většinou hemží vietnamskými turisty a že křičí a v jeskyni je nevětraný cigaretový kouř. Naštěstí jsme opět byli skoro sami :) s čistým vzdouškem (jen trochu přísnou paní lodivodkou). Tahle jeskynně byla menší, při plavbě nic extra zajímavého zas tak vidět nebylo, ale pak nás vysadili a prošli jsme si pohádkový úsek nad řekou.
Když jsme vylezli, vedla šipka ještě nahoru k jedné jeskyni. Dočetla jsem se o ní v průvodci, že je to tzv. Suchá jeskyně a stojí za to k ní vylézt. Slovo "vylézt" bych teda nahradila spíš "vyškrábat", protože tam vedlo snad 500 obřích schodů.
Aleš s Barčou na zádech si řádně máknul, protože, i když cesta vedla stínem a odměnila nás "chladivá" (asi 27 stupňů vychlazená) jeskyně, venku bylo i tak velké horko a asi jsme měli i trochu víc pít. Aleš měl pak z vedra večer teplotu a šel spát už v 8 hodin. Jinak teda stejně stále chodíme kolem 9 hodiny, nejpozději o půl desáté. Nějak nás to cestování zmáhá :). Jeskyně ale krásná, trvalo tak 40 minut, než jsme si ji prošli a pak stejné prudké klesání dolů k řece zpátky na lodičku.
Chudáci Belgičané s námi ale zrovna nebyli, abychom jim řekli o jeskyni nahoře a celou tu dobu čekali dole v lodičce... Pak už je tam přísná vietnamská lodivodka nepustila. Odpoledne jsem ještě stihla angličtinu po skypu s mými knihovnickými studenty. Doma zrovna zuřily deště a povodně, tak jsem je asi malinko bazénovým zátiším provokovala :).
Den 14 až 17
Čtvrtek 18. 6. až Sobota 20. 6. 2020
Hostina na zemi na rohoži, čaj zvaný nespavec, vydřiduch z bambusového bungalovu a jak jsme dostali měsíční miminko na hlídání, abychom se mohli najíst
Poslední den našeho pobytu v Phong Nha už jsme se ráno jen koupali v bazénu a brzy vyrazili na cestu po Ho Chi Minove cestě, která vede stovky kilometrů při hranici s Laosem. Ještě po cestě jsme se stavili v přírodním rezortu Muoc Nooc, vykoupat se u tyrkysové řeky.
Kromě mintovo zeleno modré řeky, ve které se dalo plavat nebo jezdit na nafukovací kanoji, odsud byly také krásne výhledy na okoli...
Cyklistická rodinka, co jsme potkali před 3 dny nám cestu doporučila (oni ji jeli na kole ze svého startu v Hanoji) a hlavně nám doporučili parádní tradiční ubytováni u místních. Skutečně jsme asi po 65 km narazili na malý homestay u cesty v úžasné horské oblasti. Paní nám hned nalila čaj a vodu a přichystala pokojík. Jeli jsme odpoledne ještě kousek na projížďku na motorce po okolí a chtěli jsme vyjet po cestě z údolí na kopec, ale motorce se to ale už moc nelíbilo a prý, že je zadejchaná a už nemůže... tak jsme se kochali kopečkama jen z údolí.
 |
| Zastávka po cestě na pivko... a zase jsme museli na kravičky, z Barči asi roste budoucí selka :) |
 |
| A ještě místní babička, co měla ty kravičky :) |
Škoda, že je tu všude okolo na těch kopcích džungle a moc se nikam nedá třeba na výlet.
Pán říkal, že oblast je i dost nebezpečná, protože byla hodně bombardovaná za války a může tady v kopcích pořád ležet nejaka munice, takže se tam jít nedá, a co hůř ještě by mohl člověk na něco šlápnout. 🙈. Večer nás čekal velký gurmánský zážitek.
Nejenom že jsme dostali vynikající obří večeři, ale jedli jsme i s domácími u nich doma na rákosove rohoži na zemi. Anglicky neuměli ale popovídali jsme si buď rukama a nohama nebo Google překladačem. Říkali, že za války ta oblast byla opravdu hodně devastovaná a padaly tam bomby jedna za druhou... Ale Američany mají prý nyní rádi a jsou to jejich přátelé... Říkal pán :).
Ač jsme z pohostinnosti a gurmánského zážitku byli unešení, mělo to jedno malé minus.. Pan domácí po večeři naléval přímo obřadně místní silný zelený čaj a já jsem to s ním nějak přehnala a v noci jsem pak nemohla spát. Ale každopádně i to bdění do tří do rána stálo za to, se tady zastavit.
Úchvatné čajové plantáže nad jezerem a vydřiduch
Druhý den jsme se dál po Ho či Minove trase přesouvali do oblasti čajových plantáži.
Našla jsem na bookingu nádherné ubytování v malých bungalovech nad jezerem právě s výhledem na plantáže...jediné, co nás malinko odrazovalo byly některé špatné reference, že domácí je lenoch a vydřiduch a řekne si třeba dvojnásobnou částku než bylo dohodnuto.Přijeli jsme na místo a opravdu kouzelné !Je fakt, že už od pohledu pán působil trochu nedůvěryhodně, ale mě se ta bambusová chatička a výhled (nejlépe se koukalo ze záchodu, kde bylo francouzské okno) :), tak líbily že jsme kývli na zatím nejdražší ubytko na naší cestě...a ve finále...Dobře jsme udělali. Večer tam krásně zářily hvězdy a hlavně jsme měli opět další nezapomenutelný zážitek s místní rodinkou.
Přibrzdili jsme u domečku, co vypadal jako restaurace... Bydlela tam rodinka s pěti dětmi. Čtyři holčičky ve věku od 8 do 3 let a jeden čerstvé narozený chlapeček. Zřejmě to i jako restaurace dříve fungovalo, ale při bližší obhlídce to už určitě nějaký ten pátek sloužilo jen k bydlení. Nicméně, když jsme se dotazovali, zda by bylo možné tady povečeřet, pán se nás hned ptal, co bychom si dali... My na to že sníme všechno, že nám to je jedno a že klidně zkrátka cokoliv k jídlu :)... Cestování nás naučilo "sněz co je". Za chvíli přijela paní s pytlem malých živých kuřátek a jedno nám ukazovala. Prý jestli může být. Než teda byly opeře či po další asi tričtvrtě hodině na talíři, ještě s rýži, zeleninou a vývarem, tak si Barča prohrála s holčičkami a já jsem chovala malého měsíčního brášku, aby paní mohla vařit.
Taky jsme se šli podívat na jejich kravičky, pejsky a čajové plantáže. Večeřeli jsme opět společně s rodinou, I když tentokrát ne na rohoži, ale u stolu. U chlapečka se vystřídala osmiletá a pak asi šestileta sestřička a když měla dojedeno maminka, tak šla kojit a holky sklizely ze stolu a myly nádobí. Za opulentní večeři pro všechny chtěli celých 120 Kč a když jsme jim dali 200 a nechtěli nic zpátky tak na nás užasle kulili oči a vyprovázeli nás s děkováním až k motorce.
Jsou to okamžiky, co si člověk dlouho zapamatuje.
Za to druhý den ráno nás ke snídani u vydriducha čekala klasická čínská polívka z pytlíku. Velký to kontrast ke včerejší večeři a k luxusním palačinkám a omeletkám z Hoianu a od Huga.
Pořád se nás přitom domácí ptal, jestli půjdeme na kajak nebo loďku. Kajak že prý je " for free"... Vyrazili jsme na krátkou asi hodinu a půl plavbu mezi čajovníky, která byla moc hezká ovšem zas tak free to nebylo. Po příjezdu po nás chtěl domácí asi 200 Kč za půjčení ... Tak stejně bychom na ten kajak jeli, ale už chápeme, proč ty negativní hodnocení. Ale místo vážně kouzelné, to se musí nechat!
Před námi byly ještě 2 dny cesty do oblasti Ninh Binh a také naše nejdelší cesta na motorce za jeden den (200 km). Byli jsme rádi, že jsme rádi a 200 km za den už na motorce (pardon na skutříku) už ale nejedeme :).
Každopádně čekala na nás velká odměna v podobě naprosto parádního luxusního ubytování u rodiny, co měla doma stoletou babičku. Bydleli jsme v jednom z asi 6 malých nových bungalovů, které stály před jejich domem v zahradě a pod slaměnymi slunečníky. A hlavně byl tu velký bazén i se skalním vodopádem a Barca byla v sedmém nebi.
Komentáře
Okomentovat