Deníček z velkého Vietnamského čundru - ČTVRTÝ TÝDEN

Den 26 až 29

Úterý 30.6. až pátek 3.7. 2020

Náš poslední výlet za jedním z divů světa, jak po mně skákaly opice a zázračný den, kdy se všechno povedlo 

Tento příspěvek jsem začala psát v neděli, 5. července, a bylo to v ten den přesně měsíc, co jsme vyrazili na tuhle velkou cestu z jihu na sever. 

A na den přesně už jsme také v noci seděli, i se všemi našimi tunovými kufry, v letadle zpátky domů ... 

Poslední týden jsme měli jen samé zážitky za odměnu a vyvrcholilo to čtvrtkem, kdy se mělo rozseknout, jestli poletíme domů. To se totiž všechno nějak zázračně povedlo...  Jednak náš odlet závisel na tom, jestli skutečně poletí letadla ve směru Vietnam - Evropa, takže jsme každý den seděli nad internetem a nad flight radarem a dopisovali si na Facebookové skupině s dalšími natěšenými čekateli, co měli letět prvními letadly den či dva před naším vyhlídnutym letem. Pak to také viselo tom, jestli nám dovalí kufry vlakem z Nha Trangu. 

No a ve čtvrtek ráno v posteli v hotelu v zátoce Halong Bay už jsme se radovali z toho, že první šťastlivci opravdu přistáli v Evropě (například naši belgičti znami).

Než budu pokračovat s příběhem "odjezd domů", ještě bych tady zmínila náš poslední 4 denní výlet do úžasné Halong Bay. Je to malý záliv na východě Vietnamu, který se skládá ze stovek malých vápencových homolí rostoucích z moře. 

Ubytovali jsme se na ostrově Cát Ba a první den jsme ho celý projeli na motorce. Navštívili jsme například jeskynní nemocnici, co tu sloužila za války ve Vietnamu. 

 Druhý den jsme si objednali celodenní výlet lodí po zátoce Halong, Lan Ha a na opičí ostrov, kde jsme taky zakončili letošní mořskou koupací sezónu v tyrkysovo zelené vodě a kde mi na závěr na opičím ostrově na záda vlezla jedna drzá opička.

 Musím říct, že mě překvapilo, jaké mají opičky měkké prsty a žádné drápy. Ale byla jsem ráda, když zase pokračovala dál a nic nám neprovedla, protože jsem ještě držela tu  naší malou opičku, která z toho měla děsnou srandu.

Jinak Halong Bay jako jeden ze 7 divů světa určitě nádhera. Měli jsme neskutečně štěstí na počasí,  na hotel, lidi...prostě na všechno. Jednak tu prý je 9 měsíců v roce většinou mlha a také tisíce lidí a lodí se tlačí při kličkování mezi ostrůvky. Ani jedno se nás naštěstí ani z daleka netýkalo.  Na výletě navíc ani nebylo nijak šílené vedro...Naopak bylo krásně pod mrakem. Idylka. 

...tak zpátky k zázračnému čtvrtku... 

Odpoledne po návratu z Halong Bay  jsme jsme teda netrpělivě mazali na vlakové nádraží v Hanoji zjistit jestli nám naše veselá skupinka kufrů a kočár dorazily. Chvíli jsme bloudili na nádraží, kde nás zase posílali od čerta k ďáblu nebo nevěděli, co po nich chceme, načež jsme se asi po dvaceti minutách konečně dostali k nádražnímu nákladovému prostoru a....

... A byla tam!! Usmívala se na nás naše partička bagáže stejně barevně zabalená do plastových pytlů, jako když jsme je před měsícem opouštěli! To bylo radosti ! A teď ještě rychle zjistit, jestli Emirates nezdvojnásobili přes noc už tak vyšponovanou cenu letenky a zkusit prodat naší Betsy a fakt snad letíme domů...  Naštěstí cena za cestu byla stále stejná. A my opravdu koupili letenky. 

Naše motorka (pardon skútr) alias prdlavka Betsy nám posloužila celou dobu. I když občas byla líná a nechtělo se jí, patří ji poděkování za služby a nám zase za trpělivost 😁. Táhli jsme to spolu více jak půl roku a bude se nám po ní stýskat. Nicméně bylo na čase se rozloučit. Musím říct, že dnešní doba facebookových skupin je opravdu mocná, protože jsme na FB do Hanojské skupiny šoupli Betsy zkusmo zatím jen o 500 Kč levněji než jsme ji před půl rokem koupili od mladého Ukrajince v Nha Trangu. A jak jsem zmínila na začátku, zázraky se dějí... Za chvíli mi odepsal nějaky Vietnamec, že by měl zájem, odpoledne jsme se s ním potkali, a za 5 minut odjížděl na Betsy do víru Hanoje! I když jsem ji tady v předchozích příspěvcích občas trochu pomlouvala, na městské popojíždění je Betsy celkem kabrňák. Nemá ráda velké hory, takže na městské Hanojské rovince snad pánovi bude dobře sloužit. No a my máme najednou ještě finanční injekci před odjezdem. Hurá nakoupit ještě nějaké dárky, což znamená hlavně pytlíky s místním vyhlášeným kafem, nějaké čaje... A tak. Na večeři jsme zašli pod hotel na plastové židličky, na polívky a nudle s masovou směsi a pak ještě do České hospody, kterou jsme tu náhodou objevili minule. Vede ji Čech Pavel a přišel sem ještě i jeden náš krajan, se kterým jsme se taktéž domluvili na Facebooku, že nám vymění zbytek peněz na české koruny. No jak říkám, byl to nějak zázračný den, kdy se nám všechno povedlo. 

Druhý den, jsem vyrazila už za brzkého rána, na poslední nákupy, pak jsme museli přebalit kufry, abychom se vešli do limitu 30 kg a v 8 večer hurá na letiště.

Den 30 až 33

Pátek 3.7. až pondělí 6.7. 2020

Naše cesta domů aneb všechno jednou končí. Jak jsme si hladili si plyšové velbloudy v Dubaji a jedli úžasné Creme Brulee na palubě Emirates i  gulášovku a řízky pod pergolou v Lochenicích 

Přes nějaké počáteční peripetie s vízy a běháním mezi check inem a imigračním okýnkem jsme se asi po hodině dostali za odbavení. A ouha, další problém. V odbaveném kufru máme prý nějaký divný předmět a musíme zpátky do extra místnosti, kam přijíždí kufry. Kvůli Covidu jsme totiž museli nechat odbavit i příruční zavazadla a v batůžku celnikum vadila powerbanka. Docela jsem si oddychla, že to bylo v batohu a ne v nějakým velkým kufru, kam bych se musela "prokousat" přes ty všechny šílené obaly a izolepy, do jsme na to vyplácali😁

První let byl asi 6ti hodinový a krom polární klimatizace a toho, že jsme se všichni choulili do několika dek, vše proběhlo dobře. Dokonce ani rýma jako pozůstatek se nekonala. Před námi bylo  trochu obávaných 9 hodin čekačky v Dubaji, ale nakonec i to jsme, a hlavně Barunka, zvládli dobře. Nejdřív jsme tam šmajdali po obchudcích na letišti a hladili si plyšové velbloudy a pak Barca asi na 3 hodiny usnula na křesílku. 

Poslední let z Dubaje do Frankfurtu byl už "teplejší" a hlavně za dne bílého, takže jsme byli s Alešem přilepení na okýnku a sledovali, jak přelétáme vyprahlou Arábii, Irák, turecké hory, Balkán a blížíme se k zelené krásné a naší střední Evropě. Barca opět skoro celou dobu spinkala. Je to prostě rozená cestovatelka :). 

Poslední přesun z Frankfurtu do Prahy autobusem už byl jen taková rutina... Po zkušenostech s vietnamskými autobusy to byla velmi odpočinková nedrncavá jízda, až nám přišlo nezvyklé, že se pořád někde nestaví pro krabice s banány, pytle, tašky a podobně. Největší šok byl ale na přechodu před Frankfurtským letištěm, kde nám zastavil řidič MHD, abychom mohli přejít! Ve Vietnamu, kde člověk přechází silnici mezi desítkami projíždějících motorek, něco naprosto nemožného :). 

No a tak se stalo, že jsme opravdu v pondělí, 6.7. ráno, dorazili v Praze na hlavní nádraží, kde si nás vyzvedli rodiče a jelo se na gulášovou polévku a řízky do Lochenic. 

No a tím tedy konči naše štace Vietnam 2019 - 2020. Celkem jsme byli pryč necelých 8 měsíců, z toho 31 dní cestovali po Vietnamu. Nejvíce nám bude chybět teplé počasí, moře, výborné šťavnaté ovoce a místní čerstvá kuchyně. Zato nám nebudou chybět chodníky plné motorek a jejich věčné troubení a prdlavý všudypřítomný zvuk. Budou nám chybět dobrosrdeční a usměvaví Vietnamci, naši kamarádi z Nha Trangu, ale zase už se nemůžeme dočkat až uvidíme ty naše české ! A já se zejména těším na výlety po turistických značkách Klubu českých turistů :). Ani nevíme, co tu máme za poklad, že na každém kousku země najdeme červenou, zelenou, modrou nebo žlutou značku, po které se někam jde a dojde, případně nás značka dovede k rozcestníku a naváže na jinou značku! Prostě krása a český poklad!

 Ve Vietnamu něco naprosto nemyslitelného. Člověk se kochá krásnými kopci, na které ale v naprosté většině nemůže. Je tam džungle nebo hrozba nevybuchlé munice, ale spíše zcela nepřístupný terén a žádné cesty tam nejsou. Vietnamci prostě na takové výlety, jako my,  nechodí. Životní styl mají jiný. Přestože zdravě jí a snaží se brzy ráno i po večerech cvičit, hrají všude badminton, po obědě houfně odpočívají v zavesenych sítích a dožívají se vysokého věku, tak vzdálenost delší než 100 metrů už je pro ně vzdálenost na motorku a netuší co to je vzít si pohorky a batoh a vyrazit na výlet. To mi tam opravdu chybělo... 

Trochu mě mrzí, že vlastně končí i naše zápisky, ale chystáme promítání fotek (14.9.od 19 hod v hradeckém AC klubu), tak ještě tady se vyřádíme, než to celé dáme do kupy. Do toho chci dělat fotoknihu, takže tvůrčí práce až až...

Musím říct, že těch 8 měsíců nám otevřelo dveře do jiného světa. Máme tolik zážitků a poznatků cizí kultury, že vlastně nevím, co konkrétně říct, že by se do nás nějak zarylo. Možná to bude teď vyplouvat postupně. Každopádně, i přesto, jak jsme si to plnými doušky užili, jsme rádi, že se můžeme vrátit tam, kde jsme oba (tedy všichni tři) doma... Možná přece jen bych jednu věc zmínila....

Měli jsme úžasného souseda v domě, pilota Luba z Bulharska. A ten se často večer na terase u panáku rakje dojímal nad svoji domovinou, jak je tam krásně a jak, si váží svých dlouholetých kamarádů a jak se mu stýská po rodině... Dával do kontrastu naše vietnamské domácí v domě, kteří měli vdanou dceru na Zélandě a byli na to řádně pyšní. Skoro vůbec se s ní přitom nevidí. To samé i další Vietnamci otcové by rádi provdaly své dcery "na západ" a obecně to na nás dělalo dojem, že by spousty místních rádo odjelo pryč a nevrátilo se. Jak pilot Lubo, tak i my se  určitě vždycky rádi budeme vracet. Je to fajn vyjet a dalo nám to hodně, ale doma je doma :) ! 

Takže cestování zdar a Vietnamu zvláště ... a protože nám ještě v itineráři chybí horní severní Vietnamské hory, tak snad snad se s naší milou Indočínou zase brzy uvidíme.