Barča ve školce, jak se tu dbá na vzdělání, jak přjela babi a jak jsme šli do kurzu potápění

S Barunkou jsme hned po příjezdu do Nha Trangu objely místní mezinárodní školková zařízení u nás v okolí, aby jsme to omrkly a něco pro ni vybraly. No objely - byly jsme ve dvou :). V obou institucích jsem před 4 rokama, když jsme tu byli učila, tak jsem věděla, do čeho zhruba jdem. Barče se líbilo všude, a tak zvítězila finančně výhodnější varianta, My first school international.... 

Navíc ji máme 2 minuty pěšky od baráku a skoro ji vidíme z okna. Baru si tu naštěstí zvykla a začal nám předškolní, až bych řekla spíš školní režim.... Žádne lážo plážo... program byl takový: ráno příchod, hraní, svačinka. Pak začalo vyučování v malých skupinkách, psaní, počítání, základy přírodovědy i fyziky. 

Dětičky předškolního věku už sčítají i odečítají do 20, umí znaménko větší/menší. Psát se učí velká i malá písmena, skládat slova a číst je... Pak chvilka hraní, oběd. Poté všechny děti zalehnou na skoro 2 hodiny a odpočívají.... U nás v Čechách předškoláčci spát nemusí, tady v zemi všeobecně dodržované a populární dlouhé polední siesty chrupou všichni i paní učitelky! Když jsem tu tenkrát učila, také mi dali matraci na spaní 🙂. Odpoledne už je nějaké tancování, sport a hraní a pátky bylo většinou vaření, nějaká výtvarka nebo výlet (každý měsíc jeden). 

Děti všech národností, nejvíc samozřejmě vietnamských a ruských dětí. Baru zapadla, nějak si cestu našla... postupně se naučila co po ní chtějí a už si i řekne co potřebuje... 

A ještě k tomu vzdělávání tady... Jestli na něčem Vietnamci nešetří, tak je to první řadě vzdělání dětí! Od rána se děti učí, v poledne jdou pak domů se najíst a vyspat (odpočívat). Často je tady vídáme jak jedou na motorce o polední pauze domů. No a pak zas přijdou na odpoledne a jsou tu až tak do pěti nebo i déle. Následuje přesun na angličtinu do jazykové školy nebo do hudební školy na nějaký nástroj a nebo někam na karate či jiny bojový sport. Když jsem tady učila v jazykové škole měli jsme výuku až do 8 do večera a také celé sobotní dopoledne, někdy i v neděli... Naročné! 

Řeklo by se, že tedy vietnamské děti nemají chuděry moc času na hraní, ale ani to není úplně pravda... Sice ho je málo, ale alespoň o víkendech po odpolednách to dohánějí a vídáme je (a to je mi oproti naší české kotlince fakt sympatické) venku si hrát s míčem, honit se nebo hrát benďas. 

Jinak na vzdělání se tady opravdu dbá a rodiče přísně dohlížejí na svoje děti, aby se učily a měly dobré výsledky. Přestože podle statistik až 9% dětí ve Vietnamu do školy vůbec nechodí a pracuje, (což já jsem tady teda neviděla, ale budou asi takové oblasti, hlavně ve vnitrozemí na na severu...) tak Vietnam dopadá výborně v mezinárodních testech čtenářské i početní gramotnosti. 

Pořád to ale snad ve Vietnamu ještě není snad takový stres jako třeba v Koreji, kde děti (teenageři) studují po škole v dalších odpoledních a večerních školách třeba do 10 večer a pak dál do noci ještě doma dělají úkoly. Dokonce je tam nějaké "pravidlo", že pokud spí více než 5 hodin, tak nemají šanci se dostat na dobrou vysokou školu. Když jsou pak přijímací zkoušky, tak do 200m od budov nesmí jezdit "hlučná auta" a rodiče se hromadně modlí v chrámech, aby děti uspěly. Dokonce jsem četla, že jsou zřízený speciální hlídky, které dohlíží na to, aby odpolední/ večerní školy zavíraly nejpozději ve 22h, protože se to zvrhávalo a děti se tam mnohdy učili ještě o půlnoci! 

Celkově se ale tenhle systém taky podepisuje na vystresovanosti dětí a nese to někdy nehezké důsledky...No - jiné, jíné než v našich zeměpisných šířkách :)... Nechci to nějak hodnotit a srovnávat co je lepší... Prostě jiný kraj. 

Něco veselejšího - přijela nám mamka a začaly nám malé prázdniny. Babi bydlela nejdřív ve Vile Kyothu 2 (druhém domečku našich domácích) a kousíček od nás. Mělo to velkou výhodu - že měla apartmán hned dole u bazénu a dělaly jsme si s Barčou srandu, že se tam skoro dá skákat šipka z postele rovnou do vody.  

Barunka se k ní hned nastěhovala, ráno chodily do školky a pak si mamka přišla pro Anetku a celé dopoledne jsme s Alešem měli pré :). Jezdili jsme cvičit, na volejbal nebo byl konečně čas psát blog a další věci :). Vymetli jsme jinak společně pláže od jihu až na sever. Samozřejmě něchyběla Diamond Beach alias Modrá laguna, kterou jsme si zamilovali už před 4 roky, když tady mamka byla za námi poprvé. 

Vyrazili jsme i do Amiana Beach Resotu, takové luxusní a na místní poměry přímo nehorázně drahé záležitosti, ale stálo to za to. Dovážejí tam bílý písek prý odněkud z daleka a tak se tomu říká malé Maledivy v Nha Trangu . Baru, Anetka i my jsme si babi užili celé tři týdny... druhou půlku pobytu už bydlela tady u nás v domečku, kdy se tu uvolnil jeden apartmán. 

Na závěr jsme ještě jeli do horkých pramenů. Venku 35, voda v některých bazénech k 50stupním... Tradiční záležitostí jsou tady vajíčka vařená přímo v horkém místním vřídle, které jsme tam poobědvali, no a zašli jsme i do bahenní lázně. Tam pořád strašně chtěla Barunka, tak se jí to bahýnko konečně splnilo. Na cestu zpátky na letadlo do Saigonu jsem mamku jela (i jako tenkrát) vyprovodit a jely jsme spacím autobusem. 

Tentokrát oproti šílené jízdě na pidi úzkém lehátku jsme si objednaly spací autobus typu Limousine a čekaly jsme, co z toho vzejde. Nad naše očekávání přijel ve zlatě polstrovaný fešák s postelema metr širokýma, dekama i polštářema, záclonkama,WC a ohleduplným řidičem. 

To byla cesta panečku. Jenom teda byla docela krátká, protože už v 5 ráno nás to vystrčilo ven v Saigonu uprostřed města, byla ještě tma. Ale jelikož Saigon nikdy nespí, hned jsme měly ve stánku silnou ranní kávu a zjistily jsme, že hned vedle je MHD nádraží. Nasedly jsme za chvíli na nějaký "airport expres" a za chvíli uz jsme byli na letišti a na dalším kafi, ať si ho tu mamka naposledy užije . Babi odletěla (na letišti pohoda, žádné průtahy, problémy, zpoždění a kromě rozbitého madla na kufru žádný problém!). Mě čekala cesta domů, alias 8 hodin ve vietnamském vlaku na "soft seat/měkké sedačce".  Zajímavé, že vietnamské vlaky mají skoro celou soupravu lehátkovou a jenom jeden vagón jsou sedačky (většina měkkých, pár tvrdých, dřevěných). Jinak všude 4 nebo 6 postelí. Já jsem měla koupené tedy měkké sedadlo (od tvrdého se kromě pohodlí liší samozřejmě cenou) a šla jsem několikrát vyzkoušet i to tvrdou variantu do jídelního vozu. Jinak jsem o jízdě ve vlaku psala i tenkrát... článek je tady : 

https://matejkovinacestach.blogspot.com/2020/03/cestovani-po-vietnamske-zeleznici.html

 Jak vietnamci stále něco baští, tak i ve vlaku to není jiné. Stále projížděly vozíky s jídlem typu teplý bufet a stejně to vypadalo i v jídelním voze, kde jsem nakonec strávila největší část cesty, protože tady byla zásuvka. 

Závěrem tohoto příspěvku ještě pár slov k našemu potápění. Máme tady kamarády Čecho-slováky, co jsou instruktoři potápění, a tak se skutečně nabízelo, když už navíc 5 měsíců žijeme u moře, zkusit i tenhle druh zábavy :). Zaplatili jsme si tedy oba (ještě jako i dárek ke kulatinám) kurz PADI a zrovna právě dneska je z Aleše už čerstvý certifikovaný amatérský potápěč. Také to šel hned oslavit :) Mě to snad čeká také, tedy až se prokoušu online testy, které jsou několikahodinové a místo nich tu sedím a píšu blog :D. Jinak jak to probíhalo... nejdřív jsme měli první ponor v bazénu, kam Barunka chodí na plavání, bublali jsme na dně a zkoušeli signály a děti plavaly nad námi. Naučili nás signalizace, dýchání, sestavování mundůrů a všechno možné. Pak jsme jeli na další 2x2 ponory do moře.  

Nejvíc si budu pamatovat, že třepat dlaní ze strany na stranu (jako že mám problém) se musí s nataženými prsty a ne skrčenými, protože skrčené znamenají, že vidím želvu. Dál si budu pamatovat, že elegantní potápěč plave jen nohama a nemáchá rukama

jako prej já,  že nafukovat signalizační bójku než se vynořím se musí opravdu opatrně, protože provázek od bójky, když se zamotal, mi málem utrhnul prst... 

Mně třeba vůbec nevadila ta hloubka, byli jsme nakonec asi v 18 metrech, neměla jsem nějaký strach, to vůbec, ale co mi vadilo byly uši, které si na začátku pokaždé dlouho zvykaly a pořád jsem je musela profukovat, pro mě nic příjemného... Když už jsem si jakžtakž zvykla, byl konec ponoru :) ... No tak snad někdy příště to bude lepší. Aleš ten tenhle problém vůbec neměl. A ještě jsme teda i oba dostali pochvalu, za to že umíme plavat :D ...

 Zní to legračně, ale dennodenně tady Léňa s Petrem mají (zejména je to prý parketa Číňanů a Korejců) takové adepty na potápěče, kteří odpovídají na otázku "Umíte plavat?"... "Asi ano, už jsme to párkrát zkoušeli" :D... a pak je hodí do vody a dostávají záchvaty paniky a učí je ještě aspoň trochu plavat 🙂.

 Tak tolik naše potápění, tak snad zase někdy v nějakých jiných vodách. 

No a už se to taaaak strašně krátí, tak snad ještě jeden, dva příspěvky stihnu 🙂