Do Malajsie na Visa run, napínavé cestování a další veselé "vízové" příběhy

Malajsie nás hned na první dobrou přivítala úplně asijsky netypicky. V Kuala Lumpur na letišti absolutní sterilní čistota, paní na záchodě stála s mopem a vyhlížela každého, kdo vyšel z kabinky aby po něm mohla vytřít podlahu. Všude takové evropské vůně pečiva a kávy.... Úplně se mi chvíli zdálo že jsme přistáli někde u nás. 

A překvapení z téhle země pokračovaly i dál. Nějak nikde nic nebyl problém a všechno šlo děsně hladce. Nejenom na letišti ale i po cestě na Langkawi (ostrov na hranici s Thajskem) a v bungalovech, kde jsme bydleli, všichni mluvili anglicky, orientovali se na mapě a byli strašně příjemní. Nechci říct že ve Vietnamu by lidi nebyli milí, to jsou taky, a hodně, ale tady byla přidaná hodnota nějaké větší uspořádanosti. I když se tam jezdilo vlevo, na co jsme si chviličku museli zvykat tak úplně jiná doprava a dopravní situace. Dodržovaly se předpisy, stálo se na červenou, dokonce si i auta dávali přednost!  

No a my už ostřílení vietnamští jezdci na motorce, jsme si to tak jak jsme zvyklí valili ve čtyřech v sedle... Nejenom že tam jezdilo málo motorek oproti Vietnamu (v porovnání s Nha Trangem tam na silnici vlastně nikdo nebyl) ale lidi se za námi otáčeli a ukazovali si na nás. 

Co ale zase na druhou stranu nás taky hned zaujalo, byla korpulentnost místních. My zvyklí na hubené, v podvečer i ráno cvičící vysmáté Vietnamce, a tady také vysmátí ale hodně kulatí místní si ve stáncích dávali do nosu palačinky vafle,dortíky a různé dobroty .... A v jídelních lístcích hodně byly smažená jídla, hranolky, hamburgery atd... Oproti hovězím vývarům nudlím a vietnamské rýži fakt velký rozdíl. Ve Vietnamu člověk o nějaké zákusky a až na výjimky ani na ty smažená jídla moc nezavadí.

Hnedka první den jsme vyrazili na největší turistické lákadlo, Skybridge a lanovku nad džunglí. Moc hezké místo a také místo kde jsme potkali první Čechy, což bylo milé překvapení, protože kromě naší československé komunitky v Nha Trangu, jsme na Čecha skoro nenarazili. 

S rodinkou jsme popovídali a posdíleli nějaké zážitky a nápady na cestování na Langkawi. Další den jsme vyrazili do krokodýlí ZOO. Pro holky i pro nás docela zážitek (odpoledne teda až na to šílené vedro). Barunka mohla krmit krokodýly a na kroko-show pán cvičil s krokodýlem různé kousky, hopsal na něm a nakonec dával krokodýlovi i pusu (no tohle číslo už si mohl teda odpustit) 😁. Určitě evropské ochranářské eko oko by asi zaplakalo, a to ani nemluvím o opičí show u nás v Nha Trangu, na opičím ostrově. Prostě jiny kraj...

Nutno podotknout že v celé Malajsii bylo ještě o dost větší horko než u nás a ostré sluníčko nás každý den dost bičovalo takže opravdu 50ka opalovací krém a dlouhý rukáv byly základ. Naštěstí ubytování jsme měli nádherný v bungalovech s bazénem kde jsme se vždycky po výletě ochladili. 

Náš další výlet byl na nejvyšší horu na Langkawi, Gunung Raya. Sem nás úplně náhodou poslal jeden sekuriťák, když jsme se s ním dali do řeči při tom, co jsme omylem zabloudili do jeho resortu. A nakonec jak to tak bývá tak ty neplánované výlety jsou nejlepší a i Gunung Raya byl bezva zážitek absolutně bez turistů až na jeden pár, který jsme potkali pod vrcholem... A kdo by to byl řek oni zase Češi! Pan a paní kolem 70 let a hned zjišťovali jaké to je ve Vietnamu a že se sem chystají.

Pak jsme ještě vyrazili na druhu stranu ostrova do mangrovového pralesa. 

Zaplatili jsme výlet "rychlolodí" pralesem, alias fičák na horské dráze jak to s námi švihali. Mangrovy asi také zajímavé, jsou to vlastně stromy ve sladkoslaných vodách kde je bujná fauna s flórou a ještě bylo pozorování orlů. Ale ve finále Barunce se nejvíc líbilo krmení rybiček v plovoucí restauraci kde jsme měli oběd a to, jak tam někteří Malajsijci jedli i rýži jenom rukama. Mangrovy, orli ani rychloď ji zas tak moc nezaujaly. A to byl víceméně náš poslední den v Malajsii . A protože nám pátek přesně chviličku před zavírací dobou vietnamského imigračního poslali víza mohli jsme v pondělí ráno letět zpátky do Vietnamu. Uuufff. První meta za námi - a teď už jen dojet v KLIDU :D domů :)...

Takže na závěr jenom střípky z cesty a dalších peripetií, co se může stát... a potvrzení toho, že opravdu se nejí nikdy nic horkého, jak se to uvaří... aneb nestahuj gatě, když je brod daleko a v cestování to platí snad vážně na tutovku :) ! 

Situace 1. : Nejdřív nám v hotelu na Langkawi řekli, že se z ostrova na pevninu už nedostaneme, protože další den už jsou plné trajekty. No pěkný, trajekt jede hodinu, nějaká soukromá bárka fakt nepřipadá v úvahu, a nám pak za pár hodin měl jet autobus do Kuala na letadlo ! No nic... pojedeme do přístavu, sedneme si před loď na kufry s dětmi v náručí a budeme prosit ... :D. Trochu mě ta představa připomněla jednu žebračku, co jí vždycky na pagodě Velký Buddha u nás ve městě dávám peníze, jak tam smutně sedí s dítětem. 

Realita: O 2 hodiny později, přidali nový trajekt a mohli jsme jet (větší zimu v klimatizovaném trajektu jsem v životě nezažila, na bundu i čepici!) 

Situace 2: Dlouho jsme vybírali spací autobus, kterým pojedeme do Kuala, a všechny odjížděly většinou o půl desáté večer. Jenže do toho jsme řešili další věci jako víza, trajekt, práci, děti, jídlo, mravence, výlety ...atd :D. Přijdeme si to potom už na pevnině po té polární cestě trajektem a po výborné véče lehce po 9 na autobusák, jakože máme spoooousty času si ještě vyčistit zuby, a v klidu počkat na náš autobus...Podíváme se pořádně na lístek a z nějakého důvodu jsme se o pouhou půl hodinu spletli! Autobus do Kuala Lumpur (asi 7 h cesty) byl pryč! Okénko naší autobusové společnosti dávno tmavé, zavřené, zašpérováno, nikdo nikde. 

Ptáme se paní (jediné co tam byla za přepážkou od nějaké jiné autobusové společnosti) jestli má něco volného do Kuala? Ne. Dnes už ne, vše plné. Co můžeme prosím Vás dělat? Sáhodlouze se drbala na hlavě - no zkuste támhleto telefonní číslo té vaší společnosti. Rychle a zběsile tam volám, naštěstí hodná paní dobře mluvící anglicky mi to zvedne. Aha, ok, no dneska už žádný spoj pro vás nemám. Do háje. Tak to jsme asi fakt v čudu, už se vidíme jak kupujeme zase nové (jistě "levné") letenky do Vietnamu ..atd. ... Prosím Vás, nemohli bychom někam dojet? Nepočkalo by to na nás někde? Chvíle přemýšlení... No tak možná když to stihnete být za 45 v čchu-(džhir?)(šor?) - tě .. Kde ? v čchu-(džhir?)(šor?) - tě... Prosím Vás já nerozumím tomu názvu toho města, můžete hláskovat? Samozřejmě... (ž,š,ch?)-(u-e) - rta ... aha ok...Už šlo docela o vteřiny tak dávám prosebně telefon té další paní za přepážkou s tím, že nerozumím, kam máme rychle dojet, aby tam na nás počkal autobus. Druhá paní se stoickým klidem hovoří a hovoří s paní a po x minutách mi podá lísteček s nápisem JIRTA. Výborně, zadáváme do aplikace Grab, aby pro nás něco přijelo... píše mi to cca 55 min cesty.. ale žádný taxikář nepotvrzuje... Už je pozdě. Malajci chodí brzy spát. Je po půl 10 a tak daleko se nikomu nechce... Nj už asi fakt zůstáváme tady, letíme tedy domů bůhví kdy, musíme najít hotel, kde budeme spát... do prčic!

Realita: Nějakým zázrakem zabrzdí u naší asi zoufale vypadající čtveřice taxi....Potřebujete svézt? Ano!! Ale až do Jirty. Aha ok, tak jo! Za 300 Kč (v přepočtu) ok? Ježíš no jasně! Děkujeme! A prosím vás můžete jet rychleji? Jasné, pojďte ... wow... Ještě pro jistotu znovu volám paní na linku, že jedeme, ať to tam prosím počká. Paní chce mluvit s naším řidičem a něco spolu řeší. Řidič otáčí auto a veze nás zpátky na autobusák!!! Co se děje? Ve 22h sem pro vás přijede autobus, máte čekat tady!! Jako fakt? Ano! Nashledanou a šťastnou cestu. Počkejte ještě peníze. Nee. To nestojí za řeč, rád jsem pomohl! Neuvěřitelný. Autobus přijel, byl plný, ale my jsme seděli přesně na těch místech, co jsme si koupili!! Zázrak?Vrátil se pro nás ? Nebo jak to udělali? Dodnes to nevíme, ale to nevadí, dojeli jsme do Kualy a odletěli domů do Vietnamu. :D

No a pak bych tu ještě mohla vypisovat sáhodlouhé příběhy o vízech protože ta se dají buď : 

1.) V pohodě získat (občas se to stane, ale když už se to stane, může se dále stát) :  

a) že například neuvedete správně název příjezdového místa a musíte žádat znovu (nyní už docela ve časovém presu, tj 3-5 pracovní dny ještě musíte čekat a modlit se, že to pošlou)

b) že například zapomenete doma správný pas (ano člověk může vlastnit i dva pasy a jeden si může nechat doma, někdy i ten, na který má vystavena víza). To už je dost blbé, protože již v odjezdové destinaci (například v Praze) vás nikam nepustí, nikam nejedete, kupujete znova letenky a pokoušíte štěstí, zda Vám na pojištění storna (a vy jste stornovali 1,5 hodiny před odletem) pojištovna něco vyplatí - když máte velké štěstí, opravdu vyplatí a dokonce plných 90 procent, jak slibovala! 

2.) Moc v pohodě nezískat protože: 

a) zapomenete na to, že víza do Vietnamu vůbec potřebujete, nikdo vám to (například kamarádka, za kterou jedete) včas nepřipomene (stane se) a vzpomenete si na to přesně, když zbývají ony 3 pracovní dny do odletu. I zde je řešení, kterému se říká: "zaplať zprostředkující agentuře těžký balík a ona pak umí pošťouchnout hodného imigračního úředníka, který vás posune v seznamu čekatelů na začátek :)". A cajk! Letíte do Vietnamu. 

b) zažádali jste včas, vše v pořádku, čekáte v Kambodži na pláži, kde lezou písečné blechy na vízum, přítelkyně ho dostane v pohodě, ale vy ne. Pak se dozvíte, že vás Vietnamci trochu zapomněli.... 

Tak toto vše a určitě ještě nějaké další příběhy, na které už jsem zapomněla, se staly v našem veeelmi těsném okolí (i nám :D). Pozitivní je, že všechny situace nakonec měly řešení, všichni dojeli kam potřebovali, možná jen o pár (set, tisíc) korun lehčí, než si mysleli :). No co už :D. Když nejde o život :D... 

Čekala nás dále na 3 týdny návštěva mamky (s vízami i cestou vše v pořádku a na výbornou!! :D)  A pak ještě další kratší návštěvy kamarádek, náš pobyt se přehoupl do druhé půlky a od té doby utíká rychlostí blesku. Děkuji že jste přečetli do konce a snad zas brzy sem dám další příběhy, jak Barča chodí do mezinárodní školky a jak tam děti makají, počítají, píšou....jak tady kamarádka Gábi koupila Alešovi místní rostlinnou psychedeliku a žvejkali to na balkoně nebo jak náš soused sloužil jako buddhistický mnich v Thajsku než ho to přestalo bavit a stal se tatérem....a tak....